Jmenuji se Jan Kotouč, v jistých kruzích mi říkají Johnak. Pocházím z Prahy, kde jsem i vystudoval na University of New York Prague. Můj obor byla masmédia a komunikace, už během studií jsem se rozhodl, že něco takového rozhodně nechci dělat profesionálně, ale zároveň mi to hrozně moc dalo a využívám ty zkušenosti dodnes, pouze jsem to nechtěl dělat profesionálně. Navíc jako introvert, který úspěšně předstírá, že je extrovert, to není možná nejlepší práce.
Už od dětství jsem rád dával dohromady příběhy. Koukal jsem na film a ten jsem si potom sám přehrával. I když nejsem jedináček, tak nejčastěji jsem si hrál sám. Měl jsem malý mečík a k němu provázek a to mi stačilo a s tím jsem si přehrával filmy, kde jsem hrál veškeré postavy. A samozřejmě jsem si předlohu občas vylepšoval nebo jsem udělal občas i něco úplně nového. Některé náměty mám pořád v hlavě a plánuju je někdy sepsat (ve výrazně upravené podobě).
Nebyl jsem nijak závratný čtenář jako dítě, přišlo to později. Jako fanoušek Star Wars jsem si hodně oblíbil knihy z toho světa od Timothy Zahna a později se k němu připojili i Michael A. Stackpole a Aaron Allston. Mluvit o velkých literárních vzorech je divné, ale nejspíš nikoho nepřekvapím, když řeknu David Weber. Jeho knihy z řady o Honor Harringtonové jsem si zamiloval a měly velký vliv i na mé vlastní psaní. Toho si asi můžete všimnout hlavně v mých prvních románech.
Vždycky jsem se považoval hlavně za fanouška, na cony (setkání fanoušků sci-fi a fantasy) jezdím od roku 2002. Pravidelně pořádám přednášky, besedy a devět let jsem vedl fanklub HMS Phantom – 39. eskadry, což je druhé největší sdružení fanoušků knih Davida Webera na světě.
Na besedách s autory je taková ta oblíbená otázka „co vás dostalo k psaní?“ Upřímně, nevím. Často odpovídám, že mě nikdy nenapadlo nepsat, ale to je takové zjednodušení. Vždycky jsem tvořil příběhy a psaní fanfikcí a povídek a románů bylo nejjednodušším způsobem, jak ty příběhy někam vypustit, protože jinak máte pocit, že vám praskne hlava.
Nejdřív jsem psal fanfikce ze světa Star Wars, to byla moje srdcovka a prakticky jsem se na tom naučil psát. Potom jsem přešel do vlastního světa. Vlastně jsem nikdy nepsal moc povídky, vždycky mě bavilo vytvářet větší díla, romány nebo spíš série.
V roce 2008 jsme s novelou Příliš blízké setkání vyhrál v Ceně Karla Čapka v kategorii Novela a o rok později mi vyšel román Pokračování diplomacie v nakladatelství Poutník. Od té doby vydávám alespoň jednu knihu ročně.
V roce 2015 jsem se vrátil na svou alma mater jako učitel (a snažím se studenty učit, aby mi neříkali „pane profesore“, když profesor nejsem). Učím předmět Literární fantastika, což mi nabídla vedoucí oboru se slovy „hele, ty píšeš to sci-fi, nechtěl bys o tom žánru učit jako předmět?“. Také občas rád udělám kurz tvůrčího psaní (viz sekce kurzy) a přednáším a vedu programové linie na spoustě českých conů.